ale Berry však vytvořil materiál, kde byl riff králem. S Elvisem nebo Richardem, je to zpěv, který uvízne v mozku, ale s Berry, je to kytarový riff, který se hraje znovu a znovu ve vaší hlavě. Bylo to Berryho zavedení nepopiratelných kytarových háčků do skály, které odváděly žánr od slonovinového lechtání lidí jako Little Richard, Fats Domino a Jerry Lee Lewis a směrem k jednoduchým kytarovým akordům , které bylo pro dospívající fanoušky snadné napodobit-kytary jsou levnější než klavíry a snadněji se učí-a nemožné se dostat z hlavy. A to bylo víceméně všechno Berry (Bo Diddley se zaměřil také na kytarový riff, ale jeho nadpozemské ladicí techniky a zvukové palety byly mnohem podivnější než Berry; otevřel rock experimentálnější budoucnosti, ale jeho písně byly příliš esoterické na to, aby měly stejný dopad a všudypřítomnost jako Berryho přívětivější materiál).
nakonec se toto zaměření na riff stalo tím, co odlišovalo rock od popu a R&B a co změnilo směr populární hudby na další desetiletí. Od Rolling Stones přes Jimi Hendrixe přes Led Zeppelin až po Ramones, je to ten kytarový riff fetiš, který definuje rock jako odlišnou hudební formu. A asi v letech 1955-1960 vypustil Berry do světa Jeden nezastavitelný riff za druhým prostřednictvím série ikonických singlů (pro nováčka je nejlepší výchozí bod kolekce Great Twenty-Eight).
3) Pokud jde o jeho psaní písní, Berry se vyhýbal obecným emocionálním přiznáním a místo toho se soustředil na vytváření povídek se svými texty. Jeho styl psaní písní-ekonomický , živý a obklopující-ovlivnil každého od Paula McCartneyho přes Raye Daviese až po Briana Wilsona a nastavil směr rocku, aby upřednostňoval krátký a sladký místo poetického a podrobného. To prostě jeho současníci nebyli průkopníci – Texty malého Richarda byly brilantní nesmysly, Bo Diddleyho byly proudem poezie vědomí a Elvis Presley nenapsal svůj vlastní materiál. Berryho zavedení vyprávění do rocku tedy nelze přeceňovat, zejména proto, že to pomohlo žánru vyniknout z přímého popu v prvních několika desetiletích.